Pisco z Jižní Ameriky

Pisco je tradiční peruánská pálenka vyrobená jednou destilací z fermentované šťávy vinné révy, která je schválená pro výrobu Pisca. Tato pálenka je čirá, jasná, bezbarvá a aromatická dle výběru vinných hroznů. Říká se o ní, že v sobě skrývá všechno teplo peruánského slunce. V roce 1988 Pisco získalo od peruánské vlády titul Kulturní dědictví národa. Obsah alkoholu je stanoven v rozmezí 38% až 48%. Je-li obsah alkoholu menší či vetší než výše uvedené limity, nelze tento produkt nazývat Pisco, ale pouze pálenkou.

Peruánské Pisco je od pradávna spjato s příchodem Španělů v 16. století, kteří si s sebou do Nového světa přivezli vinnou révu. Tu začali pěstovat na pouštní půdě jižního peruánského pobřeží. Díky zvláštním podmínkám zdejšího podnebí a půdy vznikla typicky peruánská vinná odrůda zvaná „quebranta“ a z ní už byl jen krok k Piscu. Výroba vína a Pisca začala v tomto kraji již v roce 1540 a stala se nejdůležitější ekonomickou aktivitou této části pobřeží. V roce 1630 se jenom z přístavu Pisco vyvezlo dvacet miliónů litrů této pálenky. Název si nápoj vysloužil podle obyvatel, kteří v této části původní incké říše žili. Pisco totiž v kečuánštině, původním jazyce Inků, znamená pták. Inkové nazývali obyvatele tohoto pruhu pouště asi 300 kilometrů na jih od Limy právě „piskos“, protože se zde vždycky vyskytovalo mnoho různých druhů ptáků. „Piskos“ vyráběli velké keramické nádoby, které se v době španělské kolonie užívaly na skladování této velice chutné pálenky. Od nich přešlo jméno Pisco na pálenku a později, koncem 16. století, i na přístav, kde se Pisco nakládalo na lodě a vyváželo. V druhé polovině 19. století, v době zlaté horečky, odplulo právě z Pisca do severoamerické Kalifornie mnoho lodí naložených sudy s Piscem. To se vzápětí stalo nejoblíbenějším likérem amerického kontinentu, především rozvíjejícího se San Franciska. V té době bylo totiž snadnější dovážet Pisco z Peru než whisky z východního pobřeží Spojených států.

Pisco se může pochlubit rovněž řadou mezinárodních ocenění. První z nich pochází již z 1. světové výstavy v Londýně v roce 1862 a další z výstavy v Paříži, v roce 1867, kde ho dokonce okusil a vychvaloval sám Napoleon III. Také známý britský spisovatel Rudyard Kipling ho pil a ve své knize "From Sea to Sea" se o něm dokonce zmiňuje jako o nejlepší pálence století.

Dnes se v Peru vyrábějí čtyři druhy Pisca, které se liší v kvalitě užívaných hroznů. Správná chuť a aroma kvalitního Pisca se pozná podle tzv. „šňůry a růže“. Šňůrou se nazývají vzduchové bublinky, které se přichytí na vnitřní stěně lahve, a když se lahví hýbe, tak se nahromadí přímo v jejím středu a vytvoří kresbu podobnou růži. To je základní charakteristika, podle které se pozná skutečně dobré Pisco.

Pisco je, i jako jiné destiláty, výchozí surovinou pro přípravu nejrůznějších koktejlů. Ten nejznámější, který se stal národním peruánským nápojem a bez kterého se neobejde žádné slavnostní jídlo v Peru, je Pisco Sour. Čisté Pisco se smíchá s cukrovým sirupem a limetovou šťávou. Dnes je celosvětově objevované.