Jako první písemná zmínka o akvavitu se uvádí dopis z r. 1531, připojený k balíčku pro norského arcibiskupa s informací, že zásilka obsahuje „nápoj zvaný Aqua Vite, jenž pomáhá při léčení všech možných vnitřních i vnějších nemocí"". Přestože doba všeléků již dávno minula, není pochyb, že kombinace alkoholu a koření má blahodárné účinky na trávení těžších, mastných jídel, a proto je akvavit nezastupitelnou součástí všech skandinávských hostin a oslav. Ve Švédsku a Dánsku se pije chlazený ve formě „panáků"" (shots), v Norsku se servíruje při pokojové teplotě v tulipánovitých sklenkách.
Norský akvavit má ještě jednu zvláštnost, kterou se odlišuje nejen od akvavitů z jiných zemí, ale i od všech ostatních destilátů na světě, a to netradiční zrání na zaoceánských lodích. Jako spousta výrobních postupů z různých odvětví bylo i toto objeveno náhodou. V r. 1805 vypravili trondheimský obchodník Heinrich Meincke a jeho sestra Catharina Lysholm loď s nákladem zásob potravin a dalšího zboží do Indonésie. Na palubě bylo i několik sudů akvavitu. Ten se však v Indonésii nepodařilo vzhledem k místním odlišným chuťovým preferencím prodat, a tak putoval zpátky do Norska. Po návratu domů v prosinci 1807 bylo při novém ochutnání vzorku ze sudu zjištěno, že dlouhá cesta měla za následek výrazné zlepšení chuti. V r. 1821 založil Jorgen Lysholm vlastní palírnu a na základě této rodinné historky nechal poslat sudy s čerstvě vypáleným akvavitem do Jižní Ameriky a zpět. Takto zrající akvavit byl pojmenován Linie (podle dvojnásobného překročení rovníkové čáry při cestě) a brzy se stal nejprodávanějším produktem firmy.
V diskuzi nejsou žádné příspěvky.
Zboží v akci
