Anglie

Gin  nazývaný také někdy britský jenever, je považován za originální anglickou pálenku, přestože má svůj původ ve Flandrech. Dá se říci, že britský gin je potomkem jeneveru. Nejznámější (nejpopulárnější) značkou ginu je Beefeater. Ten ale povznáší lidstvo svou jedinečnou chutí až od roku 1820, a když přišel na svět, měl gin za sebou už dvě století bouřlivého vývoje. .

Do Anglie zavlekl gin koncem 17. století Vilém III. Oranžský, původně Nizozemský vládce a od roku 1689 i anglický král. Když se Vilém III. roku 1688 vylodil se svým vojskem v Anglii a uchvátil britskou korunu, dovezl s sebou i gin. Už ve své vlasti si Vilém III. gin oblíbil a po příchodu do Anglie se ho samozřejmě nehodlal vzdát. Zavedl jeho výrobu v Londýně a současně omezil dovoz alkoholu (brandy) ze zahraničí, hlavně v Francie. To otevřelo cestu k výrobě anglického ginu ve velkém. Produkce rychle rostla a s tím se zvyšovala obliba ... Uvádí se např., že v roce 1750 se jenom v Londýně vydestilovalo 11 milionů litrů ginu, takže na jednoho obyvatele připadlo závratných 60 litrů. Gin se tak postupně stával společenským problémem a jeho výroba a konzumace se začaly státními zásahy, hlavně zvyšováním daňového zatížení, postupně regulovat.

Gin byl oblíbený i v anglických koloniích, jelikož se dobře mísil s chinimen – tonikem, který byl využíván jako profylaktikum (ochranný lék zamezující vzniku choroby) proti malárii. Gin se stal v Anglii velmi populární i díky tomu, že vláda povolila jeho nelicencovanou produkci a uvalila cla na dovážené lihoviny. Gin se vyráběl z méně kvalitního obilí, které nevyhovovalo pro vaření piva. V polovině 18. století byla produkce ginu šestkrát vyšší než piva. V té době bylo v Londýně okolo 15,000 barů a restaurací a polovina z toho prodávala gin. Pivo bylo však považováno za zdravější a bezpečnější pít něž zkalenou čirou vodu. Gin byl velice levný a proto také oblíbeny u nižších vrstev obyvatelstva. Jeho nadměrná konzumace způsobila sociální a zdravotní problémy. Gin získal negativní pověst, která v angličtině přetrvala dodnes ("gin-mills" ginový mlýn – pochybný bar, "gin-soaked"ginem nasáklý – alkoholik, "Mother´s Ruin," matčina troska – lidový název pro gin). To způsobilo uvalení vysoké daně, která byla však zrušena kvůli nepokojům a znovu nastolena. Donutila palírny prodávat gin pouze licencovaným maloobchodníkům. A právě v této fázi útlumu produkce vstupuje na scénu největší z ginů – Beefeater. Bylo to v roce 1820, když jistý James Burrough vynalezl tu jedinečnou recepturu, která zaručila jeho ginu výsadní postavení. Sluší se ještě dodat, že Beefeater je dnes už jediným ginem, který se vyrábí přímo v Londýně.

V 18. a 19. století byl gin v Anglii opravdu lidovým nápojem, jak o tam najdeme mnohé příklady v literatuře klasické i té méně hodnotné. Žádná knížka o pirátech a o podobné chásce se bez ginu rozhodně neobejde. Postupem času se ale gin stal tím, čím je dnes – pitím spíš sociálně silnějších vrstev a opravdových labužníků. Gin v 18. století byl sladší než jak jej známe teď. Vyráběl se stejně jako holandský gin Jenever v měděných kotlích a přidával se do něj cukr, aby zakryl drsné chutě. Holandský gin si tento způsob výroby zachoval dodnes. Je více ochucený a obsahuje méně alkoholu. Výrobou holandského ginu proslulo severské město Schiedam. V 19. století se začal destilovat pomocí kontinuálního destilačního přístroje, jenž umožnil výrobu čistšího ginu. To byl podnět pro anglické lihovarníky – začali experimentovat s výrobou neslazeného neboli suchého ginu. Výroba ginu je každopádně trochu odlišná od jeneveru z Flander. Jalovcové aroma je totiž mnohem výraznější. Anglický gin se také vyrábí z překvašené směsi kukuřice, ječného sladu a žita, nicméně kukuřice je zde obsažena až ze 75 procent. Rovněž aromatické složky ginu jsou rozdílné, kromě jalovce a koriandru se přidává ještě kůra z citrusů, mandle, skořice, levandule, anýz, kmín a někdy i další ingredience. Po samotné destilaci se gin ředí a je možné ho prodávat. Některé firmy však nechávají pálenku ještě zrát v sudech například po sherry, aby získala lehce nahnědlou barvu a zjemnila se její chuť.

     Většina světové produkce ginu pochází z Velké Británie. Nejprve se vyrobí kvalitní alkohol z kukuřice, ječmene a jiných obilovin destilací a rektifikací v kontinuálním destilačním přístroji. Poté se buďto do destilátu přidají byliny a jiné dochucovací prvky a znovu se redestiluje. Nebo se provádí redestilace s bylinkami zavěšenýma v destilačním přístroji nad destilátem (tzv. „ginová hlava“). Destilát se ředí na koncentraci vhodnou pro plnění lahví. Gin je tedy alkoholický nápoj získávaný destilací obilné břečky, je to čirý destilát, který prochází dvojitou destilací. Používají se neutrální alkohol a bylinky. Alkoholový destilát je několikrát rektifikován. Při poslední destlilaci jsou přítomny i bylinky. Většinou se používají bylinky jako: jalovec, koriandr, zázvor, angelika, lékořice, anýz, muškátový oříšek, puškvorec, kardamon, citrónová a pomerančová kůra. Do ginu se tedy dnes kromě jalovcových bobulí přidávají i další přísady (koriandr, hořké mandle, kardamon, citronová a pomerančová kůra). Gin má díky tomu tak výraznou vůni, že se prý nemá pít jako míchaný nápoj. Gin se z pravidla "nestáří", jen se nechá odležet a potom se stáčí do lahví.

Druhy (a značky ginu) na které můžeme v Anglii narazit ...

• London dry gin - nesmí obsahovat žádný cukr a obsah alkoholu musí být minimálně 40%
  - Beefeater - jediný gin, který se nyní vyrábí v Londýně, obsahuje hodně bylin a má citrusovou příchuť- dále pak Bombay Sapphire, Boodles, Gilbey´s, Gordon´s, Miller´s ...
• Plymouth - gin vyráběný v městě Plymouth, je podobně chráněný jako Cognac na geografickou oblast.
• Genever , zejména pak Oude
• Sweet gin - Old Tom - je doslazován cukrovým sirupem, a působí tak jemnějším dojmem.
• Lime gin - Tanqueray
• Orange gin - Jacquin´s
• Lemon gin